Grilovačka s rodinou

Jak jsem slíbil minule, jako odčinění za pánskou jízdu jsem tentokrát uspořádal grilování pro svoji rodinu. Počítal jsem s tím už během týdne, a tak jsem ve volných chvílích o poledních pauzách a po práci obíhal řeznictví, abych nakoupil jen ty nejlepší suroviny. Nakonec zvítězila vepřová žebírka, protože i naše děti rády obírají maso. Abych pravdu řekl, nakoupil jsem jich asi víc, než by bylo potřeba, ale zase jsem si říkal, aby nikdo neměl hlad. Nakonec někdy se o víkendu staví i rodiče nebo nějací známí, tak se může víc masa hodit.

Kromě toho jsem si sám nakoupil i suroviny na marinádu, na zeleninové saláty, grilovací omáčky, džusy pro děti, víno a cider pro manželku atd., prostě jsem chtěl být dokonalý manžel a táta. A všechno se to málem povedlo na jedničku, kdyby… Ale nepředbíhejme.

Grilovací den byl stanoven na sobotu – to je na všechno dost času, nemusí se jít brzy spát, protože se další den nejde do práce ani do školy, prostě dokonalá pohoda. Gril jsem si začal připravovat už v pátek, vybral jsem starý popel, vyčistil ho a naplnil grilovacím uhlím. Pak jsem ho jen tak pro jistotu uklidil pod střechu.

Marinádu na žebírka jsem si taky připravil už v pátek, abych mohl maso naložit a nechat přes noc pěkně uležet. Marinádu jsem vytvořil následovně: smíchal jsem kečup, worcesterovou omáčku, trochu oleje, nasekané čerstvé bylinky (estragon, tymián a rozmarýn) a maso naložil. Solí se až těsně před grilováním, aby z něj sůl nevytáhla vodu. Naložené maso jsem si uložil do lednice a šel spát. Už jsem se těšil na zítřek. A děti – ty nemohly ani dospat…

Ještě ráno to všechno vypadalo kouzelně. Manželka připravila snídani – před grilovaným masem něco sladkého – palačinky s marmeládou, nutelou, šlehačkou a čokoládovým posypem. Děti se pak jely projet na kole, abych měl klid na zatopení pod grilem a taky aby měly nějaký ten pohyb a neseděly jenom a nejedly, a že se vrátí těsně na grilování. Zapálil jsem gril a přinesl maso z lednice. Manželka se na mě mezitím přestala zlobit, a tak slíbila pomoct se salátem a grilovacími omáčkami. Dal jsem jí tedy instrukce, jaké omáčky jsem si představoval, a vyšel ven.

Ale – maso na grilovacím stole bylo pryč!!! Cože??? Jak je to možné – za těch pár minut? A vtom jsem uviděl našeho psa, jak se láduje zbytky našich žebírek. A vůbec mu nevadilo, že jsou syrová a obalená v marinádě. Chvíli jsem bojoval s chutí ho na místě zabít – jenže byla to moje chyba, neměl jsem maso nechávat bez dozoru, anebo jsem měl psa zavřít.

No nic, řekl jsem si, musím začít znova. Oblékl jsem se a dojel k řezníkovi pro žebírka. Naštěstí v sobotu dopoledne ještě nějaká měl. Přijel jsem domů rychlostí závodníka Formule 1 a začal znovu připravovat marinádu, abych mohl maso aspoň na chvíli uložit do lednice. Budu muset maso při grilování potírat častěji, aby se ta marináda dostatečně vsákla. Děti se mezitím vrátily z projížďky a viděly, co se stalo. Začaly se smát, ale pak ocenily, jak rychle jsem to všechno napravil.

Tak jsme šli konečně grilovat – bylo asi půl druhé. Hlad už měli všichni docela velký. Každý kousek jsem pečlivě natíral ještě před položením na gril. Je to pro mě taková tradice. Já strašně rád griluju. Manželka a děti zatím začaly na stůl nosit zeleninový salát, omáčky, nakrájený chléb, džusy, víno, cider i pivo pro mě. Ještě talířky a příbory a nějaké skleničky a bude to dokonalé.

První plátek již byl ogrilovaný, a dostaly jej děti, zatím napůl. Olizovaly se až za ušima. Asi jim chutnalo. Já jsem mezitím griloval druhý plátek pro manželku. Zrovna když jsem byl v nejlepším, ozval se odněkud hrom. A hrome, ještě přijde bouřka a bude po grilování. Zaběhl jsem domů pro telefon a zkontroloval radar. No jo, jde to právě na nás. Nedalo se nic dělat. Rychle jsem dogriloval druhý plátek a děti se ženou zatím nanosily všechno pod krytou pergolu, aby to nezmoklo. Gril byl docela horký, ale ve dvou jsme jej naštěstí za ucha odnesli taky pod střechu. V grilování se bude pokračovat tam.

Pod pergolou bylo útulno. Venku se sice čerti ženili, ale to už nám nevadilo. Dogrilovali jsme v pohodě všechna žebírka a debužírovali celé odpoledne. Já pil pivo, žena víno a bylo nám dobře. Děti si po dešti vzaly holínky a šly se cachtat do louží a my s manželkou jsme zažívali.

Řekli jsme si, že teď je ten pravý čas a pohoda na kafíčko, a tak ho žena šla uvařit. Vychutnat si v sobotu odpoledne klidnou kávu, to je nejluxusnější zážitek naplno zaměstnaných rodičů. Ale zjistili jsme, že ani teď není všemu zlému konec. Za chvíli přiběhl Ondra (náš starší syn) se řvoucím Matějem (naším mladším synem) za ruku, že spadli z kola. Jak to z kola? Vždyť jste se šli cachtat do louží. Jo, ale pak je to přestalo bavit, a vzali si kola a jezdili těmi loužemi, aby to co nejvíc cákalo… Matěj spadl na ruku a strašně ho bolela. No nic, kafe bude muset počkat, odvezu ho na pohotovost, aby to nebylo zlomené.

V autě jsem ho utěšoval, že to bude dobré, hlavně aby nebrečel, že přece kluci nebrečí. Ale moc to nepomohlo. V čekárně bylo plno lidí, jak kdyby se všechny děti z okolí domluvily, že si něco zlomí nebo udělají. Když se na nás dostala řada, řekla sestřička rovnou, že máme jít na rentgen. Tam jsme si vystáli další frontu. Malý to zatím dával. Slíbil jsem mu koupit autíčko, když bude statečný. Na výsledky rentgenu jsme museli čekat další půl hodiny. Mezitím jsme si v bufetu koupili aspoň vodu a tatranku.

Dopadlo to tak, že ruka byla zlomená, ale docela dobře, prý se to rychle zahojí. Matěj dostal sádru a za 14 dní jsme měli přijít na kontrolu. No pěkný. Se sádrou ani nebude moct do školky, budu si muset vzít home office nebo manželka ošetřovačku, samotného ho doma ještě nechat nemůžeme.

Dorazili jsme domů v půl deváté. Matěj špinavý a uplakaný – teprve teď jsme si všimli, v jakém stavu jsme ho vezli k doktorovi. Ale šťastný, že už ruka nebolí a že má nové autíčko. Šli jsme rovnou spát, ale slíbil jsem jim, že v neděli budeme pokračovat v grilování – jako bolestné a jako odměnu za ten pokažený dnešek…

A tak jsme ráno zase vyndali gril ven, protože krásně svítilo sluníčko. Dneska si to pořádně užijeme a vynahradíme za všechny ty nepřízně osudu, které nás potkaly včera. Žebírka ještě zbyla – však jsem jich i na podruhé nakoupil dost. Grilovací omáčku jsem pomohl manželce vyrobit sám – je to moje varianta švestkové omáčky : Rozehřál jsem švestková povidla, která nám tradičně dává babička, zahustil jsem je strouhaným perníkem, přidal jsem skořici, kardamom a muškátový oříšek, pořádně promíchal a může se servírovat. Žebírka byla od včerejška naložená v marinádě a voněla po celé zahradě. Grilování mohlo začít. Pěkně jsem sázel na rošt jeden plátek za druhým, potíral zbylou marinádou, otáčel a servíroval na talíře. Tentokrát nic nesnědl pes, ani nepřišla bouřka, ani si nikdo nezlomil ruku. Prostě celá neděle proběhla v naprosté pohodě.

A tak jsem si už jen kladl otázku, zda jsem to grilování neměl hned ze začátku nechat na neděli? Ale to bychom se jinak nikdy nedověděli, že našemu psovi chutná syrové maso v grilovací marinádě, nebo že dokážeme grilovat za bouřky pod pergolou, anebo že vydržíme s Matějem 3 týdny bez školky tak, že se u něj vystřídáme, a přitom odvedeme i svou práci… Prostě všechno zlé je k něčemu dobré. A proto nikdy nežehrejte na osud, jen vás zkouší, a všechno, co vás nezabije, vás rozhodně posílí!