Velká kuřecí grilovačka

Jednoznačnou sázkou na jistotu je grilované kuře. Sice se jednou za čas najde pár remcalů, kteří vám budou tvrdit, že kuře je nudný, ale tohle mrmlání jim vydrží sotva pár minut. Stačí, aby jim pod nos zavanulo právě se grilující kuřátko, a hned jsou jako beránci – klidní a poddajní.

Jak to všechno začalo

Asi před dvěma lety jsem si koupil zahradní gril a sezval své kamarády a kamarádky na grilovačku. Od té doby si můžu být jistý, že každé Vánoce, každé narozeniny, dostanu od svých přátel nějakou strašně užitečnou hovadinu na gril, abych je mohl zase někdy pozvat na nějaký ten gábl zdarma. Ze začátku jsem jejich přístup bral jako lehce vypočítavý, později za vyčůraný a došel jsem až k názoru, že už ty darmožrouty krmit nebudu. Pak ale přišly letošní narozeniny a moji věčně hladoví přátelé mě obdarovali obrovskou krabicí, která obsahovala otáčecí špíz pro kotlové grily do 57 cm (ano, tak zní úplný název) a dárkový poukaz na 6 kuřat, která zatím ještě žila na nedaleké farmě. Přestože si většina mých přátel potrpí spíše na prasátku a hovězím, neměl jsem sebemenší obavy, že by pozvání na grilovaná kuřata odmítli. Ostatně byl to jejich nápad. Ale pro jistotu jsem se pojistil jedním soudkem světlého ležáku.

Času není nazbyt, je třeba se do toho pustit

Přátelé byli pozvaní a podle posledního hovoru už na cestě (to máte tak, když zvete kámoše „Přijďte kdykoliv.“). No a vzhledem k tomu, že to ke mně mají asi tak 5 minut pěšky, 10 minut když se cestou staví U Špalků na jedno od cesty, nelenil jsem a pustil se do práce. Připravil jsem gril, uhlíky, podpalovač, sirky a dotáhl jsem i tu obří krabici s plechovou obručí a špízem. Kuřata přinesla i přes nesčetné ofuky moje manželka, která se jinak drůbeže nedotkne jak je rok dlouhý (trauma z brigády v drůbežárně), ale když pořádám akci pro přátele, svůj odpor překousne, aby se jí ostatní nedobírali, že je bačkora.

Kuřata jsem měl na pracovním stole, a aby se na jehlici lépe vešla, nechal jsem na ní jen dva nástavce s ostrými hroty. Na každý konec jehlice jsem umístil jeden. Poté jsem na dlouho jehlici otáčecího špízu začal postupně nabodávat jedno kuřátko po druhém. Hroty na konci byly krásně ostré a kuřecí kůží prošly jako horký nůž máslem, takže mi práce šla rychle od ruky. Než bys řekl švec, tři kuřata byla napíchnutá na špízu tak čistě a elegantně, že by i Vlad Napichovač uznale zatleskal.

Ty a nevešlo by se tam ještě jedno?

Než jsem se stihl pořádně pochválit za rychle zvládnuté přípravy, hosté už dávali zahulit našemu zvonku, takže jsem musel chtě nechtě jít otevřít, protože náš vítací pes by je samou láskou nepustil přes práh. Chvilku na to už měl každý z hostů pivo a místo k sezení a já se mohl pustit do samotného grilování. Nejdřív jsem z grilu vyndal rošt, přidal již žhavé uhlíky, nasadil jsem na gril nástavec se špízem a začal grilovat. Kuřátka jsem griloval pěkně pozvolna při mírném žáru asi tak hodinku a půl, spíš dvě hodiny. Občas jsem je pomazal marinádou a zkontroloval, jestli pod poklopem nevyvádějí nějakou neplechu. Tu a tam se ke grilu přimotal někdo z kamarádů, aby si mohl trochu zakibicovat nebo nakouknout pod pokličku. Když se takhle ke grilu přimotal kamarád Pavel, prohodil směrem ke mně nachmeleným hlasem „Ty a nevešlo by se tam ještě jedno?“ Chvilku jsem nad tím přemýšlel, ale pak jsem ten nápad zavrhnul jako nesmyslný. Tři kuřata se na špíz vejdou, ale drží se pohromadě jako bratři v triku a kolem nich sice nějaké to místečko je, ale rozhodně ne celé kuře. „Tři a dost!“, odsekl jsem Pavlovi trochu víc nakvašeně, než jsem původně zamýšlel. Naštěstí se neurazil, ale jen s mručením odklopýtal zpátky k bečce světlého ležáku a já se mohl dál věnovat kuřatům na špízu.

Podnikatelské nápady dopadly jako obvykle

Po necelých dvou hodinách bylo hotovo a přátelé se mohli začít řadit s papírovými tácky do fronty. Každý dostal pořádnou porci masa a navrch pořádný krajíc čerstvého chleba z místní pekárny. Já si ale jen tak zobnul, protože na špíz netrpělivě čekala další trojice pěkně rostlých kuřátek (Už jsem vám říkal, že já i mí přátelé jsme prožraní až hanba?). Ve finále jsem k šesti kuřatům a 4 pecnům chleba přidali ještě nějaká ta křídla, která měla manželka nasyslená v mrazáku. Asi tak 2-3 kila. Ve chvíli, kdy z kuřat zbývaly jen ohlodané kosti a i těch pár záhadně zmizelo v něčích útrobách, zbývalo už jen ztrestat zbytek bečky světlého ležáku. Protože jídlo mnohé přece jen zmohlo, zůstali jsme na necelou třetinu soudku jen čtyři a jak to tak bývá, pod vlivem alkoholu blahobytného pocitu plného břicha jsme začali spřádat velké plány.

„S takovou šikovnou věcičkou bychom si mohli otevřít stánek“, prohlásil z ničeho nic někdo z nás. A tak jsme nelenili a začali jsme počítat, kolik bychom potřebovali základního kapitálu, kde bychom stánek rozbili, kolik kuřat bychom prodali za hodin, jakou částku bychom si účtovali za chleba navíc a tak podobně. Skvělých nápadů jsme měli spoustu. Bohužel jako už tolikrát byl i tento úžasný nápad na stánek s grilovanými kuřátky rozmělněn v bečce piva, kterou jsme si na grilovačku pořídili, a kterou jsme jak se na pořádné chlapy a ženské sluší a patří…celou vypili. Ovšem ani promarněné podnikatelské příležitosti nemohly pokazit jinak vyvedený večer o 6 kuřatech a 100 litrech světlého ležáku. Někdy si to zase zopakujeme, akorát místo kuřátek napíchneme na rožeň kachnu. Schválně vypíšeme kurzy, kolik kachen se na tu jehlici vejde.

počet hlasů: 0
Ohodnoťte článek.
Děkueme za hodnocení.